ULTIMII REGI RĂZBOINICI DIN EUROPA

EPISOD NOU ÎN FIECARE MIERCURI DE LA 22.00

HARALD HARDRADA – král Harald III

Harald Hardrada (okolo 1015-1066) pocházel z královského rodu, který vládl Norsku a Dánsku. Byl legendárním válečníkem, který se zúčastnil mnoha různých válek, a to i v dalekých zemích, kde podle legend bojoval s draky a lvy.

Jako mladík byl jedním z vojevůdců vojska svého bratra, krále Olafa. Právě Olaf II. Haraldsson (995-1030) přinesl do Norska křesťanství a reformoval zemi – zakládal diecéze, zrušil otroctví. Navzdory jeho výrazné angažovanosti změny příliš nenadchly bohatou a vlivnou šlechtu. V roce 1028 se jí podařilo Olafa poslat do vyhnanství. Ten se po dvouletém exilu v Rusku se vrátil, aby se opět chopil vlády. Zahynul však v bitvě u Stiklestadu a odejít do zahraničí byl tentokrát donucen Harald.

Patnáctiletý Harald při hledání dobrodružství skončil v Rusku stejně jako jeho bratr před ním. Tam se začal odvíjet bouřlivý příběh Haralda Hardrady. Dostal se na dvůr Jaroslava Moudrého (978-1054) z dynastie Rurikovců. Jaroslav byl bojechtivý kníže, který měl rád společnost žoldáků ze severu a Harald se v tomto prostředí cítil dobře. Proč? Protože území, kterému Jaroslav vládl, často napadali švédští Vikingové a Harald znal dokonale jejich způsob boje.

Velký tulák

Harald Hardrada na dvoře knížete Jaroslava dlouho nepobyl. Brzy se vydal k jihu, do pohádkových zemí, o nichž se vyprávěly legendy. V roce 1034 vstoupil do služby byzantského císaře Michaela IV. Paflagoňana (1010-1041). Od 9. století se v této části světa šířilo pirátství, protože muslimští válečníci ovládli umění mořeplavby. Arabští piráti podnikali své výboje především z Kréty a Rhodu. Císař potřeboval pomoc do boje s piráty vyslal Haralda, zběhlejšího v mořeplavbě než kdokoli jiný. Po splnění základního úkolu skončil Harald v Malé Asii, kde díky své inteligenci a odvaze se svými lidmi dobyl několik desítek měst.

Na základě smlouvy mezi císařem Michaelem IV. a chalífou Al Qa’imem z roku 1036, která ukončila část jejich sporu, mohli byzantští svobodně navštěvovat svatá místa. Harald tam byl pravděpodobně vyslán, aby chránil význačné poutníky směřující k božímu hrobu. Ze Svaté země se dostal na Sicílii, která byla pod arabskou nadvládou. Zde proslul neobyčejnou statečností, odvahou a chytrostí. Brzy poté, co Harald opustil tuto část světa (1060-1091), obsadili Sicílii Normané pod vedením Rogera I.

Domovina

Po císařově smrti se Harald rozhodl vrátit do vlasti. Cestou navštívil Jaroslava Moudrého a v roce 1044 se oženil s jeho dcerou Alžbětou. Díky bohatství, které nabyl, posbíral Harald vlastní vojsko, s nímž se ve slávě vrátil roku 1045 do Norska, kde jej tehdejší panovník Magnus I. Dobrý ustanovil spoluvladařem. Toto křehké uspořádání by nepochybně nakonec vedlo k válce, kdy byl Magnus v roce 1047 nezemřel. Hardrada zemi posílil a omezil moc bohatých. Ale nestačilo to k tomu, aby byl korunován norským králem.

Magnus ustanovil dánským králem Svena Estrydsena (1020 až zhruba 1076), který zemi dostal pod kontrolu a zavedl určitý pořádek. Harald Hardrada se se Svenovým nástupem na trůn nesmířil. Vedl do Dánska opakovaná tažení až do roku 1064, kdy bylo uzavřeno příměří. Ve Skandinávii zavládl mír, avšak pokladnice norského království krvácela.

Jako naši otcové a dědové

Vpády do anglických zemí se staly mezi Vikingy určitou tradicí. Vyprávěly se vzrušující příběhy o plundrování pobřeží a bojích na cizí půdě. Po smrti anglického krále Eduarda Vyznavače a nástupu Harolda Godwinsona na trůn se začal bratr nového panovníka Tostig, bývalý hrabě z Northumbrie, poohlížet po silných spojencích, s nimiž by bojoval v Anglii za svoji věc. Ve Skotsku neuspěl, protože zdejší král měl svých starostí dost. Ani Sven Estrydsen neměl zájem se války účastnit. Hardrada, pro něhož se život mezitím stal příliš poklidným, se nechal k válečnému tažení snadno přesvědčit.

Harald sebral flotilu 200 300 lodí. K norskému králi se připojili další Vikingové – knížata ze Shetlandských a Orkneyských ostrovů a panovníci z Irska a Islandu. Dne 15. září 1066 doplula poslední vikinská výprava k ústí řeky Tyne, kde ji očekával Tostig. Invaze směřovala ze severu. V téže době čekala flotila normanského knížete Viléma u francouzské pobřeží Lamanšského průlivu, až se otočí vítr.