ULTIMII REGI RĂZBOINICI DIN EUROPA

EPISOD NOU ÎN FIECARE MIERCURI DE LA 22.00

Runy – tajné vzkazy

Stručná historie

Runy, tajemné symboly, které známe z her, pohádek a fantasy knih, pochází z raného středověku, z chladných zemí Vikingů. Užívaly se zhruba od 2. do 13. století našeho letopočtu. Runy byly malovány nebo vyřezávány do dřevěných destiček, holí a stromů, tesány do kamene (papír do severských zemí pronikl poměrně pozdě) a vyrývány do předmětů každodenní potřeby i amuletů. Většina netrvanlivých materiálů došla časem zkázy, takže se s runami nejčastěji setkáváme na kovových a kamenných předmětech. Podle pověsti daroval umění písma lidem bůh Odin. Runy představují specifické písmo, v němž má každé písmeno ještě zvláštní symbolický význam. Bylo tedy možné runami napsat báseň, ale také ze symbolických významů vytvořit zaklínadlo. Moc run byla součástí náboženského víry. Runy dokázaly chránit, sesílat neštěstí na nepřátele a zajišťovat úspěch v boji i v lásce.

K užívání run bylo důležité znát jednotlivé znaky a jejich magický náboj a také umět malovat krví a barvou. Schopnost správně zvolit znaky (jejich pořadí, celkový počet a počet opakování) vyžadovala náročné studium a patřičnou praxi. Například do amuletu nalezeného v roce 1840 v Lindholmu někdo vyryl tyto runy: „Já jsem Sawilag, náčelník kmene, aaaaaaaaRRRnnnxbmuttt, svatost“.

Runové písmo (futhark) užívaná od 3. do 9. století měla 24 znaků a její mladší verze (od 9. do 13. století) 16 znaků. Samotné slovo „runa“ (s významem tajnost, tajemství, šepot, rada) proniklo do evropských jazyků až v 17. století. Dřívější učenci píšící latinsky se runami vážněji nezabývali a nesnažili se je rozluštit, protože je považovali za pohanská kouzla.

Pravidla pro užívání runových znaků se lišila od ostatních evropských abeced. Rozdíl spočíval v tom, že se runy zpočátku mohly psát zleva doprava i zprava doleva a víceřádkových textů se mohly směry písma i střídat. Někdy pisatel k textu přidal celou abecedu, aby posílil kouzelnou moc. Písmo se vyvíjelo nejméně do 14. století. Runy užívali i norští vesničané a vyrývali je na různých významných místech. Nejzručnější bývali obvykle kováři.

Původ a význam

Vědci dospěli k závěru, že runové písmo pravděpodobně pochází z Itálie, avšak zdůrazňují etruský vliv. K Vikingům se pravděpodobně dostalo díky Římanům, zejména příslušníkům kmenů, které tvořily legie účastnící se výprav do severní Evropy. Germánské kmeny bojovaly společně s Římany a byly navázány i politické kontakty.

Počátek zájmu o runy

Jednoho dne roku 1751 se Vikmand, obyvatel města Flemloese na ostrově Funen, vydal nakopat rašelinu k topení. Náhodou objevil zdobený roh a dřevěnou destičku, obojí popsané runami. Podle odhadů nález pocházel někdy z období 350 550 našeho letopočtu. Nevíme, co se s oběma předměty stalo, avšak dochovaly se jejich nákresy. Následovaly další a významnější nálezy.

V roce 1859 se uskutečnily dvě vědecké výpravy. Výsledkem výzkumu vedeného E. Engelhardtem byly tisíce cenných nálezů z mladší doby kamenné, bronzové a železné s mnoha runovými nápisy. Jazykovědci zjistili, že severské kmeny až do devátého století hovořily stejným jazykem, což podstatně usnadnilo další zkoumání.

Zájem o runové písmo se však objevoval již podstatně dříve. V 16. století se panovníci švédské dynastie Vasovců všemožně snažili zvýšit svoji prestiž a poukazovali na slavnou minulost, z níž vycházela jejich moc. V letech 1554 1555 biskup Johannes Magnus (1488-1544) a jeho bratr Olaus Magnus (1490-1557) pořizovali věrné kopie runových nápisů. Učitel Johannes Bureus (1568-1652) se dokonce naučil zapomenutému umění číst runové písmo a v roce 1599 vydal příručku Přehled vědění o runách. Vydal i popis runové abecedy doprovázený výběrem zdrojových textů.

Památky

Největší známý runový kámen ve Skandinávii pochází ze švédského města Rök. Byl objeven v roce 1862 při přestavbě kostela zabudovaný do zdi. Kámen byl samozřejmě vyjmut a vystaven před kostelem jako významná památka. Žulový kámen měří 3,82 1,38 0,43 m a pokrývá jej 725 run. Z nějakého důvodu pisatel nikdy neumisťoval stejné runy vedle sebe a také není známo, kde nápis začíná a končí. Podle jedné z interpretací nejrozsáhlejší část textu oslavuje úžasná dobrodružství Theodorika Velikého (450-526), krále ostrogótského, avšak existují i jiné, prozaičtější výklady.

Většina předmětů s runovými nápisy však nese krátkou informaci, např. „slavný meč – nešetři nepřátel“ (Torsbjerg v Dánsku) nebo „začarovaný“ na hrotu oštěpu nalezeného v hrobu ve Vaerlose. „Zde leží Swabahari s hrozivými ranami. Já, Stainawari, vytesal tyto runy,“ stojí na náhrobním kameni v Tune. „Novým rolníkům a novým náčelníkům dal Hadawulf dobrý rok,” hlásá runový kámen z Istaby. Objevují se i kletby, jako na čtyřmetrovém kamenném sloupu v Bjórketorpu: „Ukryl jsem zde množství kouzelných run. Kdo tento kámen zničí, bude zrádně zavražděn v poli“.