ULTIMII REGI RĂZBOINICI DIN EUROPA

EPISOD NOU ÎN FIECARE MIERCURI DE LA 22.00

VILÉM DOBYVATEL – KRÁL ANGLICKÝ

Vítězný vojevůdce

Vilém, zběhlý v umění války, si získal pověst dokonalého vojáka. Sil mu s věkem neubývalo a několik let míru po roce 1060 mu umožnilo posílit normanské vévodství. Díky své autoritě mohl uzavřít spojenectví se skvělými válečníky a jho mimořádné organizační schopnosti a dovednosti ve hrách různého druhu přispívaly k růstu jeho moci. Vnitřní i vnější podmínky podporovaly myšlenky na rozšiřování vévodství. Zatím neexistoval žádný náznak, že by se syn hrobníkovy dcery měl stát anglickým králem. V roce 1063 Vilém k Normandii připojil Maine a brzy poté i Bretaň. V roce 1066 neexistovalo žádné další území přímo sousedící s vévodstvím, které by mohl dobýt. Cesta k rozšíření moci a slávy však vedla přes Lamanšský průliv.

Vilém a Harold Godwinson

Často diskutované téma Haroldovy návštěvy v Normandii je poněkud ošidné. Oba vévodové společně táhli do Bretaně bojovat s vévodou Conanem a Harold údajně přísahal podporovat Vilémovu snahu získat anglickou korunu. Podle jedné z hypotéz se Harold vydal do Normandie s úmyslem nalézt chotě pro svoji sestru Editu. Podle jiné připlul osvobodit anglosaské zajatce – svého mladšího bratra a bratrance.

Jednalo-li se o přísahu na svaté ostatky, jak naznačují normanské zdroje, musela to být přísaha vynucená Vilémem, který začal shromažďovat politické důvody a záminky pro výpravu do Anglie. I kdyby Harold sám zatím na korunu nepomýšlel, věděl, že Vilém je mocný soupeř. Uvědomoval si, že bude nutné podniknout kroky na ochranu jihovýchodního pobřeží Anglie.

Přípravy

Korunovace Harolda Godwinsona po smrti anglického krále Eduarda proběhla hladce a rychle, což znamená, že musela být plánována dlouho v předstihu. Než se zpráva donesla Vilémovi, již začala diplomatická ofenziva, jejímž cílem bylo posílit moc a získat podporu pro vojenské tažení. Také Vilémův tchán Baldwin, poručník mladičkého francouzského krále, získal požehnání k vojenské výpravě o papeže Alexandra II. To zajistilo Vilémovi klid na hranicích a dostalo se mu i ujištění od římského císaře Jindřicha IV. (1050-1106), že se do zamýšleného střetu nebude zapojovat. Je nutné si uvědomit, že Vilém plánoval útok na zemi větší než – bohaté království s větším počtem obyvatel, pod ochranou zkušeného panovníka. A neměl to být nájezd hordy Vikingů, kteří vyplení, co mohou, a zmizí s kořistí, ale válka, v níž je v sázce vše. Dříve se něco takového podařilo i jiným vojevůdcům, např. králi Knutovi Velikému (circa 997-1035).

Vazalové vévody Viléma se shromáždili v Lillebonne. Jejich povinností bylo chránit vévodství v případě útoku, avšak neměli povinnost se připojit k vojenské výpravě za hranice země. Vilémovi se podařilo barony přesvědčit a vojenská mašinérie se rozjela na plné obrátky. Vilém nařídil postavit mohutné loďstvo, které bylo připraveno během několika málo měsíců. Zprávy o tom se šířily rychle a vidina bohatství a slávy přilákala bojovníky všeho druhu, kteří byli bez váhání přijati do vojska.

Zhruba 800 1000 lodí čekalo od července do září na příznivý vítr. Vilém nejspíše věděl o severoanglickém tažení Harolda Hardrady a čekal na výsledky bojů. Bez ohledu na vítěze budou oba soupeři oslabeni. Udržet tak silnou armádu pod kontrolou nepochybně nebylo Viléma snadné. Harold na druhé straně kanálu pravděpodobně musel čelit podobným potížím.

Snídaně na moři

Harold se domníval, že vhodný čas na invazi z Normandie uplynul a nařídil tedy, aby se vojska chránící pobřeží stáhla. V noci na 27. září se však vítr obrátil. Za úsvitu Vilém vydal rozkaz k nalodění a přípravě na vyplutí. Operace se zdařila mimořádně dobře a za soumraku loďstvo vyplulo směrem k anglickým břehům.

Vilém neznal situaci na pobřeží. Bylo ujednáno, že před přistáním se všechny lodě shromáždí ještě na moři. Vilémova velkolepá loď Mora však byla rychlejší a měla větší výtlak než zbytek flotily. Za úsvitu již byla na dohled od pevniny a posádka i král si uvědomili, že jsou sami, tak rychle plula. Aby zabránil panice mezi posádkou, nařídil Vilém servírovat mimořádně bohatou snídani. Než bylo dojedeno, na obzoru se objevily ostatní, pomalejší lodě.

Vylodění proběhlo hladce a nesetkalo se s žádným odporem. Když Vilém při vystupování z lodi uklouzl a spadl do písku – což bylo pověrčivými válečníky běžně považováno za zlé znamení – chytře nehodu obrátil v žert se slovy: „Tímto zabírám tuto zemi. Od této chvíle patří mě.“